Jako prach se mu jeho vlastní
obraz rozplynul ve vzduchu. Včetně nože, kterou držel v ruce. Vše
to bylo pryč. I krev, která mu ladila s kobercem, zmizela. Dýchal
ještě rychleji, než před chvílí. Tak rychle, až skoro po dechu
lapal. Měl pocit, že se dusí. Rychle zalezl zpět do kuchyně a do
skleničky si nalil pár loků whisky. Trošku se zklidnil, ale i tak
byl dost vyděšený. Vešel do koupelny, koukajíc do zrcadla.
Rozevřel dlaně. Měl na rukou krev. Pustil vodu a začal si ruce
drhnout. Drhnul řádně, ale krev ne a ne dolů. Opět se podíval
do zrcadla a viděl, že mu krev stéká z rány schované pod vlasy
přes tvář a pod triko. Padl do vany, za jeho zády. Seděl tam,
koukal do zdi a pozoroval, jak se mu zrak barví do ruda. Motala se
mu hlava až omdlel a schoulil se do vany. Nastala tma. Ta tma,
kterou vítal.
Prebudil sa a rozhliadol sa okolo
seba. Ležal pod stromom, vonku krásny slnečný deň. Všade
naokolo kopa motýľov, včiel ba i bucľaté trúdy zbierali z
kvetov žltkastý peľ. Neďaleko šumel potôčik. Tráva bola sýtej
zelenej farby a na nej mnoho drobných lienok. Dotkol sa na mieste, z
ktorého predtým tiekla krv a s prekvapením zistil, že rana je
preč. Zdvihol zrak, lebo sa nad ním zjavil tieň. Najskôr dobre
nevidel osobu, ktorá sa nad ním skláňala, keď si však jeho oči
konečne privykli na svetlo slnka, uvidel jej tvár. Bola to ona!
Dievča z jeho sna! Zlaté vlasy jej stekali po ramenách až na
biele šaty. Oči mala ešte belasejšie než zo snov. V rukách
zvierala kyticu byliniek, pričom prehovorila :
„Už ste sa prebrali, pane ? Ako sa
cítite ?“ tvár mala ustarostenú.
„Já...“ zamekotal, „já
jsem...kde to jsem?“
Rozhlížel se. Kdyby věděl, kde se
tady vzal, kdyby věděl, kdo je ta dívka, bylo by tu krásně. Byl
to přímo ráj na zemi. Ty louky v dáli poseté řepkou,
pampeliškami a lnem, stromy zelené, táhnoucí se přes okraje polí
a louk, obloha modrá, jako oči přítomné zlatovlásky, ptáci
poletující nad obzorem, hejna včel opilovávajíc květiny a
ovocné stromy. V dálce se mezi stromy se jímala malá vesnička.
Kouř z komínů, střechy kaštanové, krávy pasoucí se na louce u
vsi.
Za normálních okolností, by to
tady vítal, ale teď ne. Teď uviděl jen místo, které neznal a
které ho děsilo. Byla tu i ona. Ve snech se to byla kráska, která
ho milovala, i teď to byla kráska, tak oslňující a skutečná,
že se samým strachem z toho, že to je skutečné, natlačil
hluboko do kořenů stromu.
Odtiaľ ju nemo sledoval ako sa stráca
v diaľke, kráčajúc k dedine. Pobudol tu až do tej doby, kým
nezačalo slnko zapadať za neďaleké hory. Chlad sa mu začal motať
okolo nôh, ťahal mu ruky, objímal pás. Vtedy sa tam opäť
objavila ona a prehovorila: „ Nechceli by ste si už ísť
odpočinúť do tepla domova, pane ?“ uprela naňho prenikavé oči
a čakala na odpoveď. Hlavu mal plnú neurovnaných myšlienok.
Nevedel nájsť odpovede, ktoré potreboval tak veľmi vedieť. „
Idem.“ Bolo jediné, čo jej bol schopný v tejto chvíli povedať.
Pomaly sa začal stavať, pričom sa mu zatočilo v hlave a pred jeho
očami na okamih zastala tma. Keď konečne dokázal vnímať okolitý
svet, dievča už kráčalo drobnými krôčikmi k dedine. Vybral sa
za ňou, no ešte na okamih zastal a zahľadel sa na oblohu. Hviezdy
boli rovnako jasné ako tej noci, keď sa to šialenstvo začalo.
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára